Slunce pálilo jako výheň a vzduch se tetelil nad mesou, když jsem uslyšel tichý, zadržovaný zvuk. Nebylo to chřestění chřestýše. Bylo to lidské. Slezl jsem z koně a s puškou v ruce jsem se blížil…
Arizonské slunce pálilo jako rozžhavená výheň. Mosazná mince přibitá na nekonečně modré obloze sžírala zemi do popraskané, horečnaté kůže a vzduch se tetelil nad mesou jako duch utonulého. Artur ten žár znal až příliš dobře. Cítil ho v jizvách na rukou, v suchu v krku a v tichu svého ranče. Ticho bylo jeho jediným společníkem … Read more